Kulíšek

Poprvé jsem kulíšky slyšel kdysi dávno, na podzim, v lesích Jeseníků při jelení říji, až za soumraku, sedící v tmavé smrčině. Obzor byl rudě zbarven a okolní vrchy i údolí zněly troubením parohatých králů  hor. V nastávající tmě začali kulíšci pískat svou jednotvárnou melodii kolem mě, neviditelní ve ztemnělém lese.

Měl jsem radost a užíval si toto setkání s údajně řídce se vyskytující sovičkou.

Postupem času jsem zjistil, že se kulíšek vyskytuje častěji, až hluboko v předhůří Jeseníků a v pahorkatinách lemujících Moravský úval, všude, kde má vhodné podmínky, v rozsáhlejších lesních komplexech ve výškách od 400m.

Jarní výpravy za tímto malým ďáblíkem, postrachem ptactva a drobných živočichů, jsou vždy nádherné a spojené se setkáními se spoustou jiných obyvatel lesů. Od divokých prasat, která tou dobou vodí svou pruhovanou drobotinu, až po desítky druhů ptáků. Strakapoudi, žluny a datli vybubnovávají svoje koncerty do suchých dřev a divoce se honí v korunách, kulíšci hledají partnerky a při putování lesem je často doprovázejí hejna rozčilených a nadávajících uhelníčků, koňader, parukářek, pěnkav a mlynaříků.

Za chladných rán a večerů s rudnoucí oblohou nad vrchy se přidává hlasité pupupu sýců rousných.

Při jedné z letošních výprav jsem šel po lesní cestě vzrostlou bučinou, ještě za ranního přítmí a nad ústím mělké rokle zarostlé houštím kapradí začal scházet už mimo cestu do bukové mlaziny s přimíchávajícím se smrkem a pokračující temnou smrčinou se starou pasekou neprostupně zarostlou mlázím  s několika suchými smrky.

Na druhé straně údolí se ozval kvikot prasat, která se škorpila při cestě do houštin za denním odpočinkem.                                                      

Ve smrčině pískal kulíšek a někde dole v údolí bylo slyšet dalšího.

Přiblížil jsem se mezi buky s rašícími světlezelenými lístky a vrstvou suchého, vonícího a praskajícího listí pod jejich kmeny, potom smrkovou mlazinou, pomalu postupujíc změtí smrkových větviček k okraji paseky.

Byla ještě ve stínu, kopec za mými zády bránil paprskům vycházejícího slunce, ale lesy na protějším svahu a dál až po obzor zářily zlatem suchého bukovho listí, zelení smrčin a rašícími lístky buků v prvních slunečních paprscích.

Kulich seděl na vrcholu suchého smrku v pasece, pískal a kolem něho vířilo hejnko rozčilených, štěbetajících a pištících ptáčků. Ten je jenom pohrdlivě sledoval žlutýma očima, točil hlavou a občas se načepýřil.

Snažil jsem se ukrýt v nízkém porostu na okraji paseky, připravil si fotoaparát a zapískal kulíškovskou píseň.

S kulichem to ani nehlo, dál seděl na své větvi a až po chvíli odletěl. Bylo ho pak slyšet někde výš ve svahu, v té chvíli už v prosluněné bučině.

Pak na chvíli ztichl a za moment se mihl černý stín přímo proti mě, byl to on, bleskově přifrčel, zaťal mi drobné spáry do hlavy a odletěl asi deset metrů ode mě na smrkovou větvičku, kde chvíli seděl, poulil na mě oči a potom zmizel.

V první chvíli jsem si myslel, že si mě spletl s pařezem a chtěl mi sednout na hlavu.

Za chvíli se ozval znovu, z míst, kde se mísily mladé buky s tmavými smrkovými dorostenci. Sbalil jsem výbavu a pomalu kráčel za jeho hlasem, posadil se do bukového listí, slunce už překročilo kopec a kouzlilo krásná světla přefiltrovaná přes mladé bukové listí a jehlice smrků.

Kulich se ozýval někde v korunách a já si užíval krásy lesa a hry světel, v protisvahu se mihlo hnědé tělo laně spěchající ukrýt se do houštin.

A potom temná silueta s rozepjatými křídly, blížící se rychlostí blesku k mému obličeji. Stačil jsem jenom ucuknout a kulich prosvištěl kolem mé hlavy. Tak to si mě asi s pařezem nespletl a skutečně na mě útočí.

V duchu jsem se smál odvaze a sveřeposti malého ptáka. Kulich po útoku opět usedl opodál.

Potom odletěl a bylo ho slyšet jak přelétá a píská ve vysoké bučině, ve smrkové mlazině i na pasece na suchém smrku.

Znovu jsem zapískal a útok přišel neprodleně. Zezadu mi malá opeřená koule narazila do hlavy a zmizela aniž bych ji zahlédl.

Setrval jsem ještě nějakou dobu na místě, pozoroval klikatě létající samečky martináče bukového hledající samice, poslouchal klepání strakapoudů, křik černého datla a hemžení sýkor, červenek a pěnkav v houštině.

Kulíšek stále putoval po svém teritoriu, bylo ho slyšet hned ze vzrostlé bučiny, potom z temné kamenité rokle porostlé smrkem i z paseky, teď u zářící ranním sluncem.

Pomalu jsem stoupal mělkou roklí až k okraji lesa, těšil se bujnými trsy kapradí, porosty kyčelnice a na louce u lesa kvítky rozrazilu. Slunce už začínalo hřát a všechnu tu nádheru kazilo jen nedaleké pole s řepkou.    

Vzpomínky na ráno s malým rarachem, který nemá strach ani z člověka a na setkání se všemi obyvateli lesa mi zůstanou v paměti nadlouho.

Doma se dcera prohýbala smíchem, když jsem jí vyprávěl o srdnatém ptáčkovi a ona mě na hlavě mezi vlasy našla drobné ranky od pařátků kulíška.