Biebrza Polsko

Vracím  se  z každoroční návštěvy Biebřaňského parku v období časného jara, kdy řeka zaplavuje rozsáhlou nivu širokou až několik kilometrů.

Už za hluboké noci, poblíž Varšavy, zastavuji na benzině a dávám si kávu před dlouhou noční jízdou. 

V zářícím a nablýskaném interiéru pumpy se mi nechce věřit,že ještě před pár hodinami jsem se brodil mokřinami, olšovými a březovými lesíky mezi rákosinami a hledal jejich majestátné obyvatele - losy.

Během let jsem jich viděl spousty, jak se pasou v mokřinách nebo v chladu nastávající noci a za mlhavých sychravých rán vycházejí na podmáčené louky Biebřanské doliny.

 

Tentokrát jsem se za nimi vypravil z míst mimo park, hlinitou cestou mezi poli až k jeho hranici, kde už mokřiny neumožňují zemědělcům hospodařit. Zastavil jsem až místech, kde se cesta měnila v neprůjezdnou mokřinu. Za chvíli za mnou přišel starý hospodář s hůlčičkou, z nedalekého statku,vyprávěl, že vody každoročně ubývá a ubývá i ptáků, ale losů a jelenů je v těch místech dost, jen tráva letos nějak neraší a přitom utrhl hrst suché loňské traviny. 

Po jeho odchodu jsem oblékl rybářské kalhoty, pláštěnku a za jemného mžení se vydal do terénu. Brodil jsem se po losích stezkách olšovými a březovými lesíky, seděl a čekal na okrajích rákosin, místy cítil pach velkých zvířat a viděl stopy po jejich pastvě, ale tento den jsem neměl štěstí.

Provlhlý jsem se až za tmy zabalil v autě do spacáku a za svítání, ještě v ranním šeru vyrazil znovu do mokřin.

Pomalu jsem se zase  brodil po losích  stezkách a snažil se  nečvachtat, a až před polednem, kdy jsem pomalu vycházel z lesíku do louky s řídkým porostem rákosu, objevil se první los. Pásl se na mladých stromcích asi půl kilometru ode mě. Zarazil jsem se a uvažoval, jak se k němu připlížit. Jak se tak  rozhlížím, vidím najednou další dva,  leželi v rákosí nedaleko mě, s hlavami u země, téměř neviditelní, ale uši už měli nastražené.

 

 

Zvedl jsem foťák, losi vstali a zírali na mě. Byli to oba losí býci, nyní brzy na jaře jen s náznakem pučícího paroží. Rázem se vzpamatovali a začali dlouhým losím krokem chvátat do bezpečí, každý na jinou stranu. 

Jeden zmizel v houští lesíku a druhý zacouval zadkem do křoví, ze kterého trčela  jen zvláštní losí hlava.

Byl jsem rád za toto blízké setkání a nechtěl dál rušit majestátná zvířata, tak jsem zacouval zpátky do lesíka a vydal se spokojený  s nádherným zážitkem zpátky k autu.

 

Za losy jsem se vydal i začátkem září, v průběhu losí říje.

První má cesta vedla do mokřin "Czerwoneho Bagna", chtěl jsem projít rákosinami, vrbovými a březovými lesíky na "Wydmy", písčitou vyvýšeninu mezi bahny.

Vyšel jsem z Kopytkova, rozsáhlé zvýšeniny mezi mokřady, kde je několik zemědělských usedlostí a mezi nimi "Dvorek na koncu swiata", obývaný pánem, který si říká Rumcajs, pronajímá vory "tratvy" a kajaky turistům pro plavby po řece, poskytuje ubytování a pořádá výpravy do mokřin. V minulých letech jsme u něho bývali ubytovaní a pozorovali losy pasoucí se v rákosinách z věže, kterou má na svém pozemku.

Stavil jsem se za ním pozeptat se na losy, právě něco hobloval v dílně, hned mě poznal a vyprávěl, že přímo k usedlosti chodí mladý losí býk.

Stěžoval si, že po rozsáhlém požáru rákosin, o kterém informovala i naše média a byl jich plný internet, se tak rozbujel rákos a vrbové porosty, že stezka na Wydmy je téměř neprůchodná a po deštích rozbahněná, že se dá s potížemi přejít jen ve vysokých rybářských botách a že letošní sezóna pro něho byla nejhorší v historii kvůli neprůchodnosti mokřin.                                               

Rozloučil jsem se s Rumcajsem, oblékl rybářské kalhoty a nahodil na záda batoh - měl jsem v plánu na Wydmech přespat a být daleko v bažinách hned za ranního svítání, doufal jsem v setkání s vlky a samozřejmě s losy.

U Rumcajse

Nad bahny se válely mlhy a chvílemi drobně mžilo, po pořekonání počátečního bahnitého úseku se terén zlepšil, postupoval jsem po úzké stezce vysokým rákosím a úseky, kde byl rákos posekán stroji podobnými sněhovým rolbám s extrémně širokými pásy.

Potom jsem se dostal do olšových a březových porostů a začínalo jít do tuhého. Bahna bylo čím dál víc, místy jsem se bořil až po kolena, ale do žil mi vlilo energii spousta losích a vlčích stop na stezce.

 

Stezka na Wydmy 

Ta ovšem byla čím dál náročnější, píchal jsem do bahna holí a hledal nejmělčí místa.

Pak jsem narazil na bahnitou oblast, která se nedala obejít. Bořil jsem se čím dál víc, nakonec jsem zajel do černého bahna do půli stehen, to mi pevně obemklo nohy a nechtělo mě pustit dál.

Musel jsem ze sebe shodit veškerou výbavu, lehnout na břicho a celou silou se přitahovat za olšové větve, abych se z té pasti dostal. Zpocený, zablácený a vyčerpaný jsem se nakonec vyprostil, sedl si na olšový kořen a přemýšlel co dál.

Nakonec jsem objevil losí stezku vedoucí hustým březovým houštím paralelně s pěšinou. Ale i ta se po nějaké době začala měnit v bahnitou, neprůchodnou past.

Musel jsem zvolit návrat, na nejhorších úsecích si naházet pod nohy olšové větve a překonávat po nich mazlavé černé bahno.

Když jsem se dostal zpátky do rákosin a terén se stal přehlednějším, bylo už pozdní odpoledne. Našel jsem si místo kryté vrbovým houštím a zalehl do podmáčené trávy, nevadilo mi to, v rybářských kalhotách jsem byl nepromokavý.

V okolních rákosinách občas zatroubil jelen, nesměle začínala říje vysoké zvěře.

Pozoroval jsem motáky, občas se některý objevil nízko nad rákosinami a pátral po kořisti. Pak jsem zaregistrval pohyb mezi vrbovím, ze kterého se vynořil mohutný losí býk a vysoce zvedaje nohy postupoval skoro přímo na mě.

Pomalu jsem připravil foťák a když začala cvakat uzávěrka, los se zastavil a upřeně zíral směrem na mě, co že se to tam děje.

Přikrčený, při zemi jsem se posouval směrem k němu, ale s ním to ani nehnulo a dál na mě zíral, až jsem byl tak blízko, že bych byl schopen ho trefit kamenem.

Tam jsem se zarazil, los otáčel hlavu ze strany na stranu, nakonec se pomalu a důstojně otočil a s praskáním větví odkráčel svým dlouhým losím krokem do krytu vrbového houští.

 

Nad bažinami se začínalo smrákat, kráčel jsem zpátky, s požitkem poslouchal občasné jelení zatroubení a v hlavě měl stále obraz důstojného losího velikána.

Druhý den jsem opět vyrazil, ale v rákosinách řádil kombajn, drtil svými pásy vrbová houští a sekal další lány rákosu.

Rozhodl jsem se přesunout o pár desítek kilometrů dál, do oblasti nazývané "Bagno podlaskie" a dojít na další písčitou vyvýšeninu "Barwik" a prozkoumat nádherné borové lesy na píscích, lemující Biebřanskou nivu.

Bagno podlaskie

Borové lesy s jalovcem lemující nivu Biebři

Když jsem za svítání po nočním dešti vylézal z teplého spacáku do ranního chladu, uprostřed borovic na lesním parkovišti, ani ne třicet metrů od auta byly v písčité půdě mohutné čerstvé otisky losích kopyt. Los musel procházet těsně kolem mě někdy nad ránem po dešti.

Vyčasilo se, mezi mraky začalo vykukovat slunce, užíval jsem si cestu na Barwik, která byla dobře schůdná, pozoroval pilichy a pochopy nad rákosím, občas z travin vyletěla bekasina. Před Barwikem už v borovo - březové mlazině zafuněl los těsně přede mnou, praskal v houští jak lámal větve, ale marně jsem se snažil najít průhled v porostu. Nechal mě přijít na deset metrů a pak s praskotem odkráčel skrytý v houštinách.

Cesta na Barwik

V nekonečných rákosinách pod Barwikem i za dne troubili jeleni, neviditelní ve vysokém porostu.

V lesích lemujících bahna jsem potkal ještě několik losů, v olšinách pozoroval jeřábky, všude kolem bušili do dřev strakapoudi, křičely sojky a přelétaly v celých hejnech nad stromy, od rákosin byl slyšet křik jeřábů.

 

 

Po cestě na Barwik z druhé strany, od osady Gugny byla cedule informující o neprostupnosti stezky.

Přesto jsem se vydal za mlhavého rána, ještě za šera, do terénu a zašel hluboko do porostů rákosu a mezi březové lesíky, nad roztrhanými oblaky vyšlo slunce a kolem mě v rákosí troubili jeleni, křičeli jeřábi a občas se ozval zvláštní hlas losa.

 

Cesta z Gugnů na Barwik

Všichni ale zůstali neviditelní v houštinách bříz a rákosu, kde byla viditelnost minimální, přesto atmosféra bažin s hlasy jejich obyvatel a bonusem pěkného počasí byla nádherná. Nakonec mě však zase zastavilo bahno a donutilo k návratu.

   

Kamarád je pojmenoval Eurolosi. "Carská droga".

Losí tele poblíž "Carské drogy", patrně opuštěné a ještě nezískalo losí plachost.

Po několika dnech strávených v divočině kolem Biebřanské kotliny jsem se s hlavou plnou zážitků vydal směrem na Bělověž, jednoho z posledních pralesů Evropy a už se mi v mysli rodily plány na jarní navštěvu Biebřanského parku, v tom období plného ptactva na zastávce v rozvodněné nivě řeky při tahu ze zimovišť na jihu.